DĚLÁM OBRÁZKY NA POŽÁDÁNÍ (VŠEHO DRUHU)
dfbvsdbs

                   

Říjen 2010

Néééééééé :(

31. října 2010 v 16:36 | Stiorry |  Oznámení
Dne 29. října zemřel Takeshi Shudo. 
Je to velká stráta pro fanoušky, ale i pro anime. Byl to tvůrce Pokémonu
qwded
 a to bylo moje oblíbený anime, když jsem byla malá. Proto mi je strašně smutno.  
šeěr

Mňam......

30. října 2010 v 15:26 | Stiorry |  Oznámení
Včera jsem byla v Budějicích a šla do levných knih. No a narazila jsem na tuhle boží knihu (nevim jak vy, ale já naprosto zbožňuju ČOKOLÁDU). Strašně ráda bych si jí koupila, ale neměla jsem u sebe zrovna peníze, tak........prostě SAKRA, SAKRA, SAKRA!!!!!! Proto jsem si jí aspoň vyfotila :)



Take me away

25. října 2010 v 9:50 Hudba
Já jí zbožňuju............

Další od klFiretears

21. října 2010 v 19:17 Videa
Takže klFiretears od kteýho odebírám na youtube udělal další videa......Jak se vám líbí ohodnoťte sami. XD
Tohle je jeho vymyšlenej příběh.....teda myslim, ale víte co znamená mislet, že.

No a klasika nebo-li Naruto. Tady je to Sasuke vs. Kakashi. Nevim jak vy, ale já fandim Kakashimu. XD

Pěkný a moc

19. října 2010 v 20:27 Básničky

Tohle jsem našla tady  link


Pláčou jen andělé

Máš černá křídla.
Jsi anděl nebo ďábel?
Cítíš jen bolest a smutek,
ale čí vlastně je, tvá, nebo těch, které jsi zranila?
Perutě černých křídel se k sobě lepí krví
a stále nedokážeš vzlétnout.
Je to tím, že jsou zlomená,
nebo ti prostě břímě viny nedovolí dotknout se nebes?
Svět se točí a ty s ním,
všechno okolo je zamlžené a podivně tmavé.
Slyšíš pláč a říkáš si, 
že nikdo, 
kdo nepoznal muka jako ty,
nemá právo plakat.
Otevři oči, uvidíš...
Jen tvůj vlastní nářek protíná temnotu
A tvoje slzy se mísí s krví z křídel.
Zrcadlo ti ukazuje tu ošklivou, oteklou věc,
kterou jsi ty sama.
Zvíře, pomyslíš si jen,
jsem netvor, co se neměl narodit
A jak uhodíš do lesklého povrchu tvého odrazu,
střípky zrcadla se rozletí všude okolo.
Po ruce ti stéká krev,
teď víš, že je to jen tvá vlastní,
a na zemi spí jemná černá peříčka spolu s lesklými střípky.
Ty dál pláčeš a naříkáš,
aniž bys věděla, že pláčou jen andělé...

Nemohla jsem si pomoct...

18. října 2010 v 8:58 Obrázky
Miluju dobře provedený cosplaye a tohle je naprosto boží.
PS: Hlavně Sanji vypadá moc pěkně ....slint. ( pro ty co neví je to ten druhej z leva XD)

užrýuřžý

Pro Ami Minako....L

13. října 2010 v 16:58 | Stiorry |  Obrázky pro vás ode mě
A omlouvám se, že to tak trvalo. :D
Snad se bude líbit. XD
erdgdfghdx


I'll never believe you again 12

10. října 2010 v 14:38 | Stiorry |  I will never believe you again
Jak jsem slíbila je tu další díl. Heh to bylo rychlí co? A teď si dovolím (poprvé) napsat něco málo do budoucna. Protože si všichni postupně typujete kdo s kým bude. Neřeknu vám kdo a s kým, ale jedno jo budete hoooooodně překvapeni. Dojde vám to za pár kapitol, protože se Saky něco stane. Buhehehe. XD

Došli jsme na cvičiště asi, tak za dvě hodiny, protože jsme se zapovídali a zpomalili krok a to byla chyba kvůli který nás někdo viděl, ale k tomu až později. Na místě jsme se zase rozcvičili a pak jsme pokračovali se včerejší lekcí házení kunaijů a shurikenů (zase na Saie). Když jsem se napřahovala k dalšímu hodu a překvapení hodila jsem ho a Sai ZASE uhnul, i když na svoji obranu musím říct, že se lepší už po jednom dni. Sai je vážně dobrý učitel. Uviděla jsem nějaký pohyb u vchodu do jeskyně. Okamžitě jsem přestala útočit na Saiho a okamžitě se rozeběhla ke vchodu, měla jsem podezření, že to je někdo koho znám. Když Sai dotyčného taky uviděl, hned mě napodobil a běžel za mnou. V tu chvíli jsem už,ale byla v půli cesty a neznámí se vypařil, ale já si jsem viděla kdo to je. No v podstatě neviděla jsem ho celého, ale i ten kus stačil, abych si to uvědomila. Zastavila jsem se a Sai ke mě přiběhl.
"Víš kdo to byl?" Zeptal se.
Podívala jsem se na něj a uvažovala jestli mu to mám všechno říct. Najednou se tam objevila ta druhá. Takže jsem se mohla s ní poradit. " Tak co řekneme mu to?" Zeptala jsem se.
"Nevím, ale myslím, že mu můžeme věřit." Řekla.
"Dobře, stejně nechci, aby to bylo jen mezi námi, můžeme o tom mluvit, ale pořád ty jsi já." Takže jsme se rozhodli.

"Vím kdo to byl." Řekla jsem Saimu.
" Ale nevím jak vypadá nebo jeho jméno." Pokračovala jsem.
" Víš, že to zní divně?" A koukl na mě jako bych se pořádně praštila do hlavy a ještě se z toho neprobrala.
"Jo, ale nech mě to vysvětlit." Posadila jsem se na zem a čekala jestli si Sai ke mě sedne. Sedl.
Takže jsem mu to všechno vyklopila i to co mi říkal, že po mě někdo de. Samozřejmě ne to jak mi pan Hashimoto vykládal o tom kdo jsem.

"A jsi si jistá, že to byl ten co ti tehdy pomohl na té střeše?" Pořád se na mě trochu nevěřícně díval.
"Jsem." A to taky byla.
" No řekněme, že to budeme brát vážně,co tady tedy dělal?" Začal uvažovat nahlas.
"Nevím." Přiznala jsem.
"Možná, že tě hlídá." Navrhl Sai.
To mě překvapilo. "A proč by to dělal?"
"A proč ti pomáhal." Odpověděl otázkou.
"Grrrrrrr." Zavrčela jsem na něj a samotnou mě to překvapilo.
"Promiň."
"To nic."
"A co s tím uděláme?" Zeptala jsem se ho.
"Nejdřív by jsme to měli radši ověřit." "Co takhle, že tě budu hlídat pár nocí, protože pochybuju, že se dneska večer ukáže a jestli se vůbec ukáže." Jeho výraz dokazoval jak málo tomu věří.
"Tak hele nemusíme to vůbec dělat a zvláště ne protože tomu ani za mák nevěříš." Rozhořčila jsem se.
"Ne, ne promiň." "Bude lepší když si dáme pozor." A zahanbeně sklonil hlavu.
Musela jsem se na něj usmát a povzbudit ho. Původně jsem chtěla vydržet naštvaná, ale vážně vypadal smutně.
"Klídek Sai já si to tak moc neberu." Uklidňovala jsem ho.
"Ty, ale kecáš!" Ozvala se se smíchem ta druhá.
"Hele já se ho tady snažím povzbudit." Začala jsem.
"Jo jo kdo by odolal." "Když vypadá tak smutně, že?" Pochechtávala se.
Naštěstí to Sai vzal, tak jsme mohli pokračovat v tréninku, ale už jsme do toho nedávali tolik jako předtím. Každý jsme totiž byly zabraný do svých úvah o tom neznámém.
Když jsme skončili, tak mě Sai zase doprovodil domů a po cestě jsme se dohodli, že po západu slunce se dojde někam schovat a hlídat.
Do západu ještě zbývalo pár hodin, takže jsme se oba šli umýt a já vyrazila ven. Dostala jsem chuť na rámen. Ani mě nepřekvapilo, že tam byl Naruto, tak jsem si k němu přisedla. Samozřejmě se to neobešlo s hlasitým přivítáním, ale po tom co přišel i Sasuke (to je ale překvapení), Tak si povídali spíš spolu a mě najednou ten rámen zhořkl v puse. Co to říkal Sai, že je blbost abych se, tak cítila. Hahahaha. Co k tomu dodat.
Pak tam přišla Hinata. Sedla si vedle mě, ale předtím pozdravila kluky a zase se zakoktala, když koukala na Naruta. Takže jsem usoudila, že se mezi nima ještě nic nezměnilo. Asi bych s tím měla něco udělat. Minule mi to přece vyšlo.

Hinata ten svůj rámen snědla rychle a odešla, já ji chtěla napodobit, ale pak přišel Sai a taky si sedl vedle mě. Tak mi spadl kámen ze srdce, že se divím, že to nezadunělo. Takže jsme si spolu povídali, ale radši o nepodstatných věcech nechtěli jsme, aby se dozvěděli, že spolu trénujeme. Pak jsme spolu odešli, ale Sai předtím za mě zaplatil a toho si už kluci všimli, ale nic neřekli. Jen Naruto se málem udusil rámenem a Sasuke mě propaloval pohledem. Podívala jsem se na něj, ale hned zase jsem uhla pohledem pryč, aby vyděl jak málo mě zajímá co si o tom myslí. Takže jsem neviděla jak se zamračil. Domů jsem došla sama, aby si nikdo nevšiml, že mě Sai bude hlídat a navíc slunce teprve zapadalo.

Další den ráno jsem se tentokrát sama vytratila na trénink se Saiem. Dohodli jsme se, že to tak bude lepší. Sai mi řekl, že se nikdo neukázal, jak předpokládal, ale radši bude hlídat díl. Potom jsme se pustili do tréninku a já se opravdu snažila. Takhle to pokračovalo týden a neznámí se zatím ani jednou neukázal.

Pak jsme dostali misi. Nic těžkého jen doprovodit nějakého bohatého člověka do jeho vesnice. Trpěl přehnanou paranojou, že po něm někdo jde. Mise proběhla bez potíží a Naruto si stěžoval, že nedostal nějaký pořádný úkol. Po týdnu jsme se vrátili domů a já se Saie jsme se vrátili do zajetých kolejí. Přes den jsme urputně trénovali, tak urputně, že jsem vždy padla vyčerpání do postele, ale Sai si doslova vynutil, že mě bude zase hlídat. Původně chtěl celou noc, ale to jsem zasáhla já a stáhla to na pár hodin po západu slunce. Nedokázala jsem si představit, že by nezkolaboval. Trénovali jsme další dva týdny a nic se nestalo, ale ani se mi nepovedlo přemluvit Saie aby nechal toho hlídání, ale jsem tomu ráda, protože to vyneslo výsledek a neznámý se objevil.

Teď z pohledu Saie:
Seděl jsem schovaný v koruně stromu a už pokolikáté sledoval okolí a najednou se tam objevil schoval se na vedlejším stromu a skryl svoji čakru jako já. Pozorně jsem ho sledoval. Najednou se ošil, jako by věděl, že ho pozoruji a podíval se na mě. Ani jsem se nehl. Nemohl mě vidět v té tmě a navíc jsem měl na sobě klasické černé oblečení. Zatím nic nedělal jen sledoval okolí a Sakuřin dům, ale nic jinýho. Došlo mi, že jsem měl pravdu a on jí hlídá.
Zůstali jsme tam celou noc a ověřil jsem si, že Sakuře z jeho strany nic nehrozí. Doufám.

Odešel před svítáním. Já radši počkal ještě 15 minut a pak jsem se vydal do jeskyně. S úmyslem to Sakuře říct až za mnou přijde. Ale po celé té noci kdy jsem se ani nehl mě bolely celé svaly(bohužel jsem klečel, ale neseděl a pak už jsme se nemohl pohnout), tak mi došlo, že dneska nebude z tréninku nic. V jeskyni jsem se pohodlně usadil a nasnídal. (Mám tam schované nějaké jídlo.) A mezitím než přijde jsem usnul.

A jsme zase u Sakury:
Hned po snídani jsem se rychle vydala za Saiem. K mému překvapení jsem ho objevila jak spí. Když jsem se podívala blíž bylo vidět tmavé kruhy pod očima. Musel tam být celou noc. Přece jsem mu řekla, že tam má být jen pár hodin. V tom mi to došlo. Musel se objevit ten neznámý.
Rozhodla jsem se počkat než počkat než se probudí a mezitím jsem se začala trénovat. Probudil se až kolem poledne a já se mezitím pořádně utahala.
"Dobrý poledne." Pozdravila jsem ho.
"Jé dobrý." "Měla jsi mě probudit." Znělo to skoro jako výčitka. Ale vím, že mu spíš bylo trapně.
"Prosimtě proč?" "Odhadla jsem, že si moc utahanej a typuju, že se objevil, co? Dodala jsem.
Sai se okamžitě napřímil a řekl. "Jo objevil, ale bylo to divný."
Nechápavě jsem se na něj podívala. "A co?"
"No vypadalo to, že tě hlídá." Vysvětlil.
"Hmmmm" "Takže jsi měl pravdu."

Zbytek dne jsme se rozhodli odpočívat a spřádal plán jak ho dostat a dozvědět se co doopravdy dělá a zjistit kdo to je. Dohodli jsme se, že to není ani Naruto ani Sasuke. Ti jsou nižší a Kakashi zase není tak široký v ramenou. Postupně jsme vyloučili všechny co známe.

Plán byl takový. Já budu uvnitř domu čekat se zhasnutými světly, aby vypadalo, že spím a Sai na jeho místě odkud mě hlídal. Sai potlačí svou čakru, ale já ne.

Po západu slunce už jsme byli připravení. A on se objevil a zase se schoval na tom samém stromě. Chvilku jsme oba počkali a pak zaútočili. Vyskočila jsem oknem a vyrazila na něj. Neznámý rychle vyskočil a chtěl zmizet. A to byla Saiova chvíle. Jelikož měl pořád potlačenou čakru, tak si ho nevšiml. Sai po něm hodil uspávací jehlici a trefil se. Jehlice účinkovala hned a neznámý se skácel k zemi. Sai u něj byl první a tak mu odkryl kápi. Neušel mi jeho překvapený výraz.
"Tak to je síla." Řekl a podíval se na mě. "Pojď se ba to podívat." A já šla.
"Pane bože." Nic víc jsem ze sebe nedostala.

Pokračování příště. XD
Doufám, že se vám díl líbil.  

I'll never believe you again 11

8. října 2010 v 20:12 | Stiorry |  I will never believe you again
Tak máme tu další díl a děkuju Ami Minako, že mi pomohla najít chyby v mém psaní (aby bylo srozumitelné co kdo říká). Proto děkuji. XD

"No Sai.....napadlo mě, že by jsi mi mohl pomoct. Takže mohl?"
"Jo ...no, ale s čím?"
" Jé promiň. Napadlo mě, že by jsi mě mohl trénovat." Já to fakt řekla??
"Saku.."
"Počkej Sai, než něco řekneš." "Ráda bych ti to vysvětlila." "Víš jak jsem tě tady viděla trénovat, tak mi něco došlo." " Došlo mi, že postupem času se od Naruta a prostě vás všech víc a víc vzdaluju." " Ne jen fyzicky, ale jako bych už přestávala být součástí týmu, a tak tohle je můj důvod." Dokončila jsem svou řeč.

Sai za tu dobu co jsem vedla ty svoje řeči ani nedutal a bedlivě mě poslouchal. Jen se na mě díval.
" Sakuro, to jak si říkala, že přestáváš být součástí týmu." Na chvilku se odmlčel "To nemůžeš myslet vážně" " Vím, že jsem tu jen krátce a moc toho o citech nevím, ale tohle je......no trochu moc." "Myslel jsem, že ty jsi ta co …."
"Sai já vím co cítím a nejsem štastná." " To mi věř." "Já jen.....pomůžeš mi teda?" "Prosím budeš mě trénovat?" Najednou jsem znejistěla. Proto jsem se pokusila na Saiho udělat psí oči, i když jsem to ještě nikdy moc nedělala.
" Co mám s tebou dělat, Sakuro?"
" PROSÍM SAI."
" A co bych tě měl učit?"
" Děkujuuuu Sai!" Vykřikla jsem a vrhla se mu kolem krku. Až na Saiho rudej obličej zustal jinak docela v klidu.
"Počkej Sakuro!" "Nic jsem ti přece neslíbil."
" Dekuju, děkuju, děkuju" Nedala jsem se zastavit.
" Dobře budu tě trénovat." Vzdychl. Když jsem to uslyšela, tak jsem ho pustila a usmála se.
" Vážně moc ti děkuju."
" Dobře s tim děkováním to už stačí." " Můžeme jít?" "Nebo chceš začít až zítra?" Navrhl Sai.
"Ne dneska." Rychle jsem odpověděla. Možná až moc rychle protože se Sai usmál.Najednou se tam objevila ta druhá.
"Hele Saky." "Nepřipomíná ti ten úsměv někoho?"
" Jo." Odpověděla jsem. "Sasukeho" Při tom pomyšlení jsem se trochu začervenala. Naštěstí vypadalo, že si Sai ničeho nevšiml.

Šli jsem tedy do jeho jeskyně. Sai měl jinačí vchod a musim říct, že i mnohem pohodlnější. Po cestě jsem si také všimla, že jáma do který jsem spadla tam pořád je. Upozornila jsem na to Saiho a taky, že by jsme to měli nějak zakrýt.
" Opravíme to spolu?" Navrhla jsem.
" Budu rád za tvoji pomoc Saky tedy Sakuro." Přeřekl se Sai.
" Klidně mi můžeš říkat Saky." "Mě to neva."
" To je v pořádku." "Radši zůstanu u Sakura, ale děkuju."

" Co tě vlastně mám trénovat?" Zeptal se Sai když jsme byli na místě.
" Třeba taidjutsu?" (nevím jak se to píše tak mi dištak dejte vědět jak pls XD) Navrhla jsem.
" Dobrá" A tak jsem začali. Nejdřív jsem se spolu rozcvičili. Pak mi Sai řekl ať na nej útočím. Když jsem skončila byla jsem kompletně na dně se silami a Sai se ani pořádně nezadýchal. Tolik j rozdílu našich schopností.
Takže jsem si dala pauzu a mezitím sledovala Saie jak trénuje nějaké (smrtelně nebezpečné a pro mě zatím nemožné) pohyby.
Po přestávce mě učil jak pořádně zaujmou postoj při házení kunaiů a shurikenů. Potom chtěl abych je na ně házela. To jsem odmítla, ale přesvědčil mě, že se mu nic nestane s rozdílem našich schopností. Proto jsme pokračovali. Samozřejmě až po tom co se mi asi milionkrát omluvil, že to takhle nemyslel. Já se jen smála, protože měl pravdu. Den v Saiho přítomnosti uběhl neuvěřitelně rychle. Nakonec jsme ho zakončili, že jsme spravili tu jámu. No hlavně Sai jí spravil já byla tak unavená, že jsem se mu spíš pletla pod nohy.
Pak jsem se vydali domů.
Po cestě jsem se, ale zastavila. " Hele Sai můžeš mi něco slíbit?"
" Podle toho co." Řekl opatrně Sai.
" Můžeš mi slíbit, že spolu trénujeme nikomu neřekneš?"
" Jo tohle, tak to ti klidně slíbit můžu." "Já přece taky trénoval potají." Vysvětli mi to.
" Aha to mi vyklouzlo." "Promiň já....." Začala jsem se omlouvat a při tom i červenat.

" Víš Sakuro." Zarazil mě a já trochu znejistěla, protože se na mě upřeně díval.
" Vypadáš roztomile, když se červenáš."
To mě dostalo a zůstala jsem se na něj zaraženě koukat. Koukali jsme si vzájemně do očí až to Sai přerušil. A rozešel se domů do Konohy. Až za chvilku se zastavil a zeptal se jestli jdu. Ani se při tom na měě nepdíval. Trochu mě to zamrzelo, ale šla jsem za ním.

Na chvilku Saiho pohled:
Sakra co mi to vylítlo z pusy. Jak jsem to mohl říc. Jasně, že je roztomilá, ale takhle jí to říct. Musel jsem se dokonce od ní otočit aby neviděla jak se červenám a radši se i rozejít abych odolal nutkání zase se podívat do těch jejich nádherných očí.

A zase pohled Saky:
Zbytek cesty jsem šli mlčky a koukali se po zemi. Teda já po zemi a Sai po okolí.
To co mě nejvíc udivilo, že mě i přes to, že asi byl naštvaný, tak mě doprovodil až domů.
Doma jsem se osprchovala a hnedka si šla lehnout ani na jídlo jsem neměla chuť. Jen co jsem si lehla, tak na mě přišel spánek a tak jsem se mu poddala.
Zdálo se mi o tom neznámém muži co mě zachránil. Byl to krásný sen a proto mi bylo líto, že jsem ho hned po probuzení zapomněla, ale vím, že tam byl.

"Dobrý ránko." Pozdravila ta druhá.
" Dobrý."
" Tak co jak se rěšíš na trénink se Saiem." Zeptala se.
" Hmm...jo těšim." Zamumlala jsem a šla se zkulturnit.
Jelikož nic neříkala o tom snu co se nám zdál, tak jsem taky nic neříkala. Ale po chvíli mi to nedalo a musela se zeptat.
" Co říkáš na ten sen?" "Vím, že se ti taky zdál."
" Zdál." Odpověděla. "Bohužel si to taky moc nepamatuju."
"Sakra." Zanadávala jsem a znovu se zeptala. "Kdo myslíš, že to je."
" No jedno víme jistě a zároveň i bohužel a to, Sai to není." Řekla ta druhá.
" Máš pravdu Sai je o něco nižší."

Zrovna když jsem dosnídala zazvonil zvonek. Byl to Sai. Přišel mě vyzvednout. Vzala jsem si výbavu a mohli jsme vyrazit. To, ale Sai ani já jsme nevěděli co se dneska stane.

Pokračování příště. XD
Já vím, že je to krátký, ale mám v plánu o víkendu udělat další díl. XD