DĚLÁM OBRÁZKY NA POŽÁDÁNÍ (VŠEHO DRUHU)
dfbvsdbs

                   

Leden 2011


Bolest

27. ledna 2011 v 15:38 | Stiorry |  Povídky (jednorázovky)
Bolest.....
Myslela psychickou, která vás tak užírá, že ........
Když jsme tohle slovo slyšela z úst své kamarádky, nemohla jsem jí poradit ani pomoct. Mělo to jen jeden jediný důvod. Nemohla jsem, protože jsem ji nikdy nezažila. Mohla jsem jí nabídnout jen rameno na vyplakání a poslechnout si její příběh, ale to nechtěla. Nepřekvapilo mě to vždy byla silná, ale teď ne.....
Vadilo mi vidět ji takhle trpět.....ale v té chvíli jsem vážně nevěděla co dělat......
Ale z jejího pohledu to byla zrada a odmítnutí jí pomoct. Neposlouchala mě i přes moje protesty.
Tak se šla svěřit holce, kterou jsme dřív považovali za kr*vu. 
Tehdy na mě po dlouhé době promluvila. "Je jiná než ty. Lepší".
A odešla.
Ty slova pro mě byli jako rána pěstí, ale moje snaha poklesla až uvadla úplně.
Po delší době jsem se dozvěděla co jí poradila. Z mého pohledu to bylo naprosto něco strašného a ten člověk si to nezasloužil. Ať už provedl cokoliv tohle si nezasloužil.
Dostaly ho do psychiatrické léčebny. Pak už jsem jen sledovala jak se mění.
Za chvíli po té na mě přišla první rána. Nebyla mířena od ní za zradu nebo tak, jak jsem původně myslela, ale z rodiny.
Od mala žiji jen s matkou, ale s tátou se vídám každých čtrnáct dní a také mi volala. Tedy vídala a volal, ale najednou jako když blesk uhodí, tak přestal. Beze slova ani jsem nevěděla proč.
Právě v tu dobu jsem potřebovala pomoc od kamarádky, ale já už neměla žádnou podobnou, jako dřív. 
Toho využily a začaly mě týrat. Nejdřív jen fyzicky. To jsem to zkoušela říct mamce, ale ta jako by byla hluchá a řešila problémy s tátou.
Pak přišly psychické útoky. Ty byly ještě horší a zhoršoval to i pocit, že mi to působí má bývalá nejlepší kamarádka.
Teď tu stojím u zdi hřbitova, kam mě násilím odvlekly.
"Tak už víš jaká je to bolest?" Zeptala se.
"Nepárej se s ní." Řekla ta kr*va. Pořád jí tak říkám, proč taky ne.
A vytáhla něco lesklého a rychle přišla ke mně.
"Tady končíš." S tím mi vrazila to lesklé do břicha. Byl to malý nůž, ale stačil i na vážná poranění. Jedna rána by možná byla v pohodě, ale po ní přicházely další a další.
Nikdo mi nepomohl.
"Zdrháme" Otočila se na moji kamarádku a rozeběhla se pryč.
Ona tam stála a koukala na mě jak umírám. Čekala jsem výraz štěstí nebo výhry. Tohle přece chtěla, ale překvapila mě. Tekly jí potoky slz.
"Tohle jsem nechtěla. Já...já.." Zadrhla se.
"Vydrž zavolám pomoc." A už lovila mobil, ale já věděla že už je pozdě.
"Budou tu za chvilku." Položila si moji hlavu do klína a hladila mě po vlasech.
"Promiň, že jsem ti nemohla pomoct." Šeptala jsem.
"Šššš to je v pořádku."
Dál jsem neposlouchala. Věděla jsem že je konec, ale předtím musím říct ještě něco.
"Nemůžeš za to. A.....mám tě ráda Lenko...bu...budeme zase kamarádky?" Po dlouhé době jsem zase vyslovila její jméno.
Odpověď jsem už neslyšela.....

Já padouch

26. ledna 2011 v 20:16 Videa
krutýýý, rozhodně na to kouknu :D
:D

Assassins - Two Steps From Hell

22. ledna 2011 v 20:09 | Stiorry |  moje výtvory
Tak jsem si zase hrála :D

Dark girl

19. ledna 2011 v 19:52 | Stiorry |  moje výtvory
Můj další výtvor. Tak co myslíte. :D
sdxw

Chvíle štěstí 3

16. ledna 2011 v 15:31 | Stiorry |  Chvíle štěstí
Je tu další díl, snad se vám bude líbit a užijete si ho. :D

Odpovídat nemusela, hned mi bylo jasné, že někoho pošlou, aby mě zkontrolovala. Nejdéle za den.
Tobi a Deidara se na ní rozeběhli, aby ji chytili, ale ona zase zmizela. A mě nechala s těma dvěma.

Byli jsme na cestě do našeho sídla. Nejdřív jsem sice po Sakuře pátrali a neobešlo se to bez otázek. "Co se stalo? Vy jste milenci? Co je zač? Atd..." Přešel jsem to mlčením. Tedy až na tu zmínku o milencích. (Aby jste pochopili většinu otázek kladl Tobi i když Deidara napjatě poslouchal.) Takže jsem Tobiho spražil svým učíhovským smrtícím pohledem až se Tobi rozplakal a stěžoval si Deidarovi.
"Dejdara sempai, Tobi se bojí. Vynadejte Itachimu sempai."
Dejdara ho odbyl jen. "Dej mi pokoj."
Pak jsem jí uviděl. Opírala se o strom u cesty před námi, ale Tobi ani Deidara si jí nevšimli. Došlo mi, že jí ani vidět nemůže. Z dálky to nebylo poznat, ale mi už byli blíž a tak na ní byli vidět jisté změny. Za prvé oblečení, ale to si klidně mohla vyměnit, takže jsem to nepoznal jako první.
Takže ta první věc byly její vlasy. Pořád převládala růžová, ale měla tam hodně černých pramenů. Další byly její oči. Nezměnila se barva, ale její pohled. Byl nebezpečný a chladný, doplňoval jej její úsměv, který byl také bezcitný a hodně mi někoho připomínal. Vlastně celkově mi její výraz v obličeji byl velmi povědomý. Mrazilo mě z toho.
Prošli jsme kolem ní a pokračovali v cestě. Po nějaké době jsem pořád na sobě cítil její pohled, takže jsem si byl jistý, že jde za námi. Cítil jsem její přítomnost i v sídle a dokonce i při rozhovoru s Peinem. Pomalu jsem se otočil a viděl jí jak se na mě řechtí z rohu a při tom na mě dělá obličeje. Měl jsem co dělat abych po ní nehodil kunai.
"Děje se něco?" Vyrušil nás Pein z našeho očního vraždění.
"Naprosto nic." Odpověděl jsem a zase se normál ně usadil.
"Každopádně musíme jí zničit, je náš nepřítel a kdo ví co má v plánu." Zakončil Pein a poslal mě pryč.

V Itachiho pokoji:
"Wow tak tohle je sídlo Aktsuki." Řekla Sakura rozvalující se na mé posteli.
"Jo tohle je a víš, že tě teď nemůžu nechat odejít. Aby sis to nepelášila rovnou do Konohy a my pak měli co děla abychom si zachránili svoje zadky. To víš mám svůj zadek rád."
"Klídek v Konoze si myslí, že jsem mrtvá. Vlastně já jsem mrtvá, ale to až později. Teď ti musím něco vysvětlit o tom jak to teď bude."
Řekla to tak, že nebylo možné nijak protestovat, tak jsem si vzal židli a sedl si naproti ní a propaloval jí svím pohledem. Už jsem říkal, že se umím koukat vážně ošklivě.
A zatím co jsem viděl, tak jí to taky není příjemné. K mé smůle se z toho oklepala a začala mi ho vracet.
"Takže možná se bude stávat, že za tebou budou chodit duše a budou chtít abys jim pomáhal. Většinou jen budou chtít jít dál, a ty je prostě budeš posílat za mnou."
"Jak, když budeš někde jinde a já nebudu vědět kde?" Přerušil jsem jí.
"Pomocí tohohle." Hodila mi černý oválný přístroj s čudlíkem na vrchu.
"Ten čudlík zmáčkneš a vyletí z něj světýlko, pomocí kterého mě bude možné najít."
"Takže tě budu moci najít i já." Zákeřně jsem se usmál. "Víš, že tě máme najít a zabít, že?"
Sakura jen pokrčila rameny.
"To nebude možné. Světlo můžou vidět jen duše mrtvých. Tedy myslím, že ty ne."
"Takže to nevíš jistě?" Zeptal jsem se.
"Zkus to." Navrhla a já to zkusil.
"Sakra." Zanadával jsem.
"Jak to, že ho nevidím, když vidím i mrtvý?" Podíval jsem se na ni.
"Moc o tom nevím, ale bylo by na nic kdyby mě tak mohl najít někdo kdo mě chce zabít."
"A jak víš, že já nechci?" Zeptal jsem se.
"A chceš?" Zeptala se tentokrát ona mě.
"Neodpovídej na otázku otázkou." Mělo to znít naštvaně, ale nevyšlo mi to. Není se čemu divit, když jsem se při tom usmíval.
"No a když budou chtít pomoct s něčím jiným, tak je taky pošli ke mně."
"A ty jim pomáháš. Ach dobrota sama." Byl jsem hodně ironický, ale s ní to nic neudělalo.
"Ne, já je prostě pošlu dál." Řekla a já jí věřil.
"Jak to? Myslel jsem, že jsi ta "hodná" ?" Vážně mi to vrtalo hlavou.
"Po tom co jsem umřela a stala se shinigami nemám moc citů. Je to dobře jinak bych pořád trčela v Konze a snažila se, aby všichni žili šťastně atd."
"A to je špatně?"
"Ne jen špatně, ale je to i zakázané."
"Zakázané?"
"Od šéfů."
Zatvářila se tak, že mi bylo jasné, že už nebudou žádné otázky na tohle téma. Tedy otázky můžou být, ale nebudou žádné odpovědi.
Po chvíli jsem se osmělil na otázku co mi vrtala v hlavě.
"Jak jsi zemřela?"
"Zabil mě Sasuke."
"Co? Nebili jste přátelé?" Byl jsem vážně zmatený.
"Milovala jsem ho." Opravila mě.
"Ale Sasuke se už dávno dal na jinou cestu za pomstou a o nás se už nestaral."
Když jsem mlčel pokračovala.
"Ten den jsem byla na misi s naším týmem. Byla velmi nebezpečná, ale mi ji zvládli a při cestě zpět jsem ho potkala. Zrovna jsme tábořili a já šla pro vodu. Potkala jsem ho u řeky a jelikož jsem mu už dávno nevěřila jeho první útok jsem vykryla. Ale neměla jsem proti němu šanci. Když Mě šel zbytek hledat bylo už pozdě a já byla mrtvá. Sice mě hned zkusili oživit a snažili se co nejrychleji dostat mě do Konohy, ale nebyla šance. Pak jsem se probudila v márnici. Věděla jsem o co de, protože jsem...no to budeš vědět až umřeš. No a tak jsem odešla."
Skončila a podíval se na mě jestli nemám nějaké otázky. Měl jsem je a bylo jich hodně.
"Ale nebylo jim divný, že zmizelo tvoje tělo?"
"Bylo a hned se ho vydali hledat, proto mě ani nepohřbili a ani Sasuke nevěděl, že jsem opravdu zemřela."
"Takže když jsi ho potkala....."
"Chtěl se ujistit, že už nevstanu, ale to už nebylo možné."
"A proč jsi ho nezabila?"
"Ještě nenadešel jeho čas. Mi shinigami sice můžeme zabíjet ty co ještě nemají zemřít, ale proč bych to dělala. Necítím proti němu nenávist, ale jestli mě zkusí zabít znovu, tak to skončím."

Po tomhle nastalo trapná chvíle ticha a vypadalo, že konverzace skončila, ale najednou jsme se začali bavit o všem a o ničem a já se bavil jako už hodně dlouho ne. Usnuli jsme asi kolem tří hodin ráno oba na mojí posteli.

Francoušina

12. ledna 2011 v 13:38 | Stiorry |  Oznámení
   V čera, přesně v18:00 začala moje první hoina francouštiny. Byla to strašná stranda, protože náš učitel je naprosto šílenej. Sama si říkám, že už blbnu nebo šílim. Jo musom být blázen. Kdo jinej by se chtěl na moje tisíciletý klouby ještě učit novej jazyk a ke všemu na pololetí do všech těch písemek, zkoušení a stresu?? Jo určitě jsem blázen.
   Jinak by sem měla přibýt další povídka určitě před pondělým. Moc se omlouvám všem mím SB a ostantní, že to tu moc nežije a že SB moc neobíhám, ale teď toho je vážně moc. Navíc překládám ješte dvě mangy. Kdo by se chtěl kouknot je to na www.anime-manga.cz .
To je zatím vše co jsem chtěla. Ješte jednou gomen. :D
                                                                                                Vaše Stiorry

ItaSaku ~ In My Arms

9. ledna 2011 v 18:43 Videa
ItaSaku fakt moc pěkný, tak se koukněte. A napište jestli vám to taky vzalo dech......a ta písnička. No prostě úžasná (ten kdo umí  anglicky, tak se mu určitě bude líbit i text, tak jako mě:D). XD
PS: mám chuť na to napsat i nějakou jednorázovku :)


Nemám slov

5. ledna 2011 v 8:19 | Stiorry |  Oznámení
Takže vážně moc bych chtěla poděkovat všem co pro mě hlasovali v SONB. Protože jsem postoupila do šestého kola. Jelikož je to moje první soutěž nečekala jsem , že postoupím tak daleko.
Zárověň prosím o další hlasy TADY.
A ještě jednou děkuju. XD
PS:A jelikož jste mi všichni udělali strašnu radost pokusim se pohnout, aby to tady ožilo. XD
famiri

I'll never believe you again 15

3. ledna 2011 v 22:32 | Stiorry |  I will never believe you again

Je tu další díl. Upřímně ani se mi ho moc nechtělo psát protože to vypadá, že to nikdo nečte, ale dokopala jsem se do toho díky dalším dvoum komentářům co mi tam přibyli.
Takže i teď prosím o komentáře jinak, sice nerada, ale budu postupně přestávat psát až se mi jednou nebude chtít, a tak asi přestanu a to vážně NECHCI. :(


"Proč na mě koukáte jako na ducha?" Zeptala jsem se jich.
"Sakuro ty...." Vydechl Sai.
Zbytek jsem bohužel neslyšela, protože se mi najednou zatmělo před očima a já omdlela. Nevím jak dlouho jsem byla mimo, ale probudila jsem se v jeskyni na pohodlném lůžku složeného z několika dek. Tohle Itachi nejspíš používá místo postele. Blesklo mi hlavou, ale pak jsem si vzpomněla co se stalo předtím než jsem omdlela.
"Cítím se dobře a pořád stejně. Co se mi tedy mohlo stát?" Zeptala jsem se té druhé a doufala, že mi odpoví.
Po chvíli ticha se ozvala. "Doufám, že nic zlého."
Nic víc neřekla, ale cítila jsem, že se také bojí toho co se stalo.
Dál jsem uvažovat nestihla, protože přišli kluci. Když jsem si sedla a podívala se na ně, tak ke mně hned přišli. Ptali se jak se cítím atd.
"Dobře." Odpověděla jsem. Trochu hůř se mi mluvilo, ale ne nijak zvlášť.
"Určitě?" Zeptal se opatrně Itachi.
"Snad vím jak mi je a kdo je tu medic.? Ohradila jsem se.
Ale to nepomohlo aby se na mě pořád nedívali jako na křehkou porcelánovou panenku.
"Tak co se děje? Mám snad někde nějakou vyrážku?" Při tom posledním slově mě zamrazilo. Nechtěla jsem abych měla vyrážku a už vůbec ne na obličeji.
"Doufali jsme, že to zmizí než se probudíš. A kdyby ne vzal jsem si z domu tohle." Ukázal mi Sai zrcadlo. Asi bylo z koupelny, mělo takovou střední velikost.
Vylekaně jsem se na něj podívala. Určitě mám něco na tváři. Ta druhá při tom pomyšlení zapištěla a neměla daleko k mdlobám. A já taky ne.
"Žádná vyrážka to není. Ale máme tušení co to je" Pokračoval Sai. Když nic dál neřekl natáhla jsem se po zrcadlu. Zastavil mě Itachiho hlas.
"Má to asi něco společného s tvojí krví tedy původem."
Jak jsem to uslyšela, tak mi vystřelila ruka po zrcadlu asi světelnou rychlostí. K obličeji asi taky, protože jsem si to zrcadlo málem hodila přímo do obličeje. Naštěstí jsem to stihla ubrzdit. Možná to zmenšilo šok z toho co jsem viděla nebo i tím, že jsem čekala něco daleko horšího. Tedy záleží na úhlu pohledu.

V zrcadle jsem byla celkem normální. Až na to že vlasy jsem měla po lopatky. Ale to bylo jen to nejmenší. Moje oči byly celé četné. Bez bělma nebo duhovek. Prostě úplně četné. Vypadalo to vážně strašidelně. Někdo kdo by se ne mě díval z trochu delším odstupem by si mohl myslet, že tam mám jen černé díry. Ale to ještě nekončíme. Na pravé straně se mi přes oko táhlo tetování. Bylo šedivé a začínalo nad koncem obočí a v divných klikyhácích (z prvního šoku mi nedošlo že je krásné) se táhlo přes okraj oka. Tam se zahýbalo pod něj a asi v půlce končilo.
Nejdřív jsem vážně necítila žádný šok, ale po druhém pohledu mi spadla pusa. Vypadalo to, že zakřičím, ale nic ze mě nevyšlo. Způsobil to druhá šok. Moje zuby byly něco jako když se Naruto naštve a obalí se tou červenou čakrou. Ale moje nebyly, tak velké a nevypadaly tak zlověstně. Potom mi došlo že vypadali spíš roztomile. (Nezlobte se jestli to nedává smysl XD)
To proto se mi hůř mluvilo. Pomyslela jsem si.
Když jsem si uvědomila, že to není až tak zlé. Původně jsem myslela na zelenou nebo modrou kůži nebo na rohy co mi rostou z čela, byl tohle docela dobrý výsledek. Opravdu mě Itachi nejvíc vyděsil s tím původem a krví. Takže teď jsem se docela uklidnila.

Jelikož oba pořád čekali na mojí reakci, tak jsem se na ně podívala. A tehdy mi došlo, že takhle mě nikdo jiný nemůže vidět. Tedy zatím.
"Žádný větší šok?" Zeptal se Sai.
"Ne, ale došlo mi, že se takhle nemůžu ukázat ve vesnici a navíc možná budeme mít brzo další misi. Jak se toho zbavím?" Zoufale jsem se na ně podívala.
Vážně jsem chtěla aby to zmizelo, ale ne protože by mě to děsilo. Popravdě byl jsem nadšená. Takhle nemusím já být ta slabá a otravná. V mysli mi vyběhl obrázek Sasukeho a Naruta.
Jak jsem uvažovala a zároveň strašně chtěla abych byla zase jako předtím. Rozbolela mě šíleně hlava až jsem bolestí vykřikla. Nevnímala jsem ani Saiho ani Itachiho ruce jak mě drží a ani jejich smutné a bezmocné výrazy.
Tak rychle jak bolest přišla, tak zase odešla. Zamrkala jsem a po chvíli jsem se na kluky podívala.
"Je to pryč, že?" Nevím jak, ale byla jsem si tím jistá.
Na souhlas mi oba kývli. Tak jsem tam chvíli v tichu ještě seděli až jsem to prolomila.
"Myslím, že toho mám dneska dost. Jsem nějak vysílená." Nemyslela jsem fyzicky, ale spíš psychicky.
Oba to chápali. A dokonce mě Sai tentokrát s Itachim doprovodili domů. Byla jsem jim za to vděčná. Cítila jsem se tak nějak nejistá na vlastních nohách. A nebudu si nic nahrávat. Líbilo se mi být s oběma o něco díl.

Doma jsem dostala pořádný hlad. Takový, že jsem vybílila skoro celou ledničku a byla jsem nezkutečně ráda, že žiji sama ,a že mě nikdo neviděl. Plná jsem ještě v oblečení lehla do postele a hned usnula.
Zdálo se mi pořád dokola jak se proměňuji. Znovu a znovu. Bylo to jako noční můra. Ráno tomu ani nepomohlo, protože jsem se opravdu probudila proměněná. Vyděsilo mě to, protože jsem si hned nevzpomněla proč jsem taková. Po zklidnění jsem se dala do úklidu koupelny. Můj běs nepřežilo zrcadlo a polička s několika krémy ve skleněném obalu.
Oblečená jsem se šla najíst. Překvapilo mě, že je dvanáct hodin, tak jsem se rychle najedla a vyběhla ke dveřím, že musím rychle za klukama. U dveří mě, ale překvapil papír a vedle něj seděla černá kočka. Hned mi došlo, že ji udělal Sai. Přečetla jsem si dopis.
Sai mě byl zkontrolovat a když zjistil, že ještě spím rozhodl se dnešní trénink zrušit ať si pořádně odpočinu. O Itachiho si nemám dělat starosti. Vyřídil mu to. Mám akorát odepsat, že jsem v pořádku a dát dopis té kočce.
Udělala jsem to a jelikož jsem se cítila v pořádku šla jsem se podívat do schránky s úmysle jít se ještě projít. Ve schránce byl dopis od Hokage. Za dva dny máme jednoduchou misi typu B.
Zamířila jsem do města. Chtěla jsem si něco koupit, ale narazila jsem na Sasukeho s Narutem. Všimli si mě.
"Sakuro nechceš jí na jídlo?" Zeptal se Sasuke.
Zaskočilo mě, že se o mě zajímá a jelikož mě začal přemlouvat Naruto ať s nimi jdu, tak jsem souhlasila. Nemyslela jsem že se budu bavit, ale vážně si mě všímali a mě bylo dobře. Tedy do té doby než jsem si všimla něčeho v Sasukeho očích. Jeho výraz byl milý a okouzlující až na ty oči. Ale vážně mě z toho zamrazilo. Ta druhá rychle zavelela na ústup. Rychle jsem se omluvila, že už musím a chtěla zaplatit. Sasuke se ale galantně nabídl, že za mě zaplatí. Nepotěšilo mě to. Ne když už jsem věděla, že to nemyslí vážně. Copak si nikdo toho jeho pohledu nevšiml? Bylo v něm čiré zlo. Vážně mu nemůžu věřit.
Donutila jsem se na něj usmát a vysoukat ze sebe poděkování.
"Není zač." Oplatil mi to. "A nechceš doprovodit domů?" Zeptal se.
"Ne dík. Ještě se ještě musím někde stavit." Rychle jsem řekla to co mi přišlo na jazyk.
A šla co nejrychleji z jejich dohledu. Když už mě nemohli vidět dala jsem se do běhu k naší jeskyni.
V hlavě mi běhalo spousta otázek. Třeba. Proč se snaží získat mou důvěru? Proč se doopravdy vrátil? Nebo. Není to jen moje mylná představa?
To je zatím vše. XD